Menu Zavřeno

Andrea Čekanová – Vážně naposledy

Copak je tak těžké říct dost?

No jasně, že ne. Prostě tohle bylo naposledy, už to víckrát neudělám. Je to tak snadné. Hotovo, šmitec. Basta fidli, hasta la vista a bejby nebude sedět v koutě.

Jenže dnes naposledy jsem si za celý život říkala už asi stokrát. Možná víckrát, mé potíže trvají přes dvacet let.

Vím, kdy se to stalo poprvé. Často jsem na ten den vzpomínala. Kdybych se tehdy rozhodla jinak, našlo by si mě to později, nebo vůbec? A šlo vlastně o mé rozhodnutí, nebo mě k tomu život sám navedl?

Psalo se jedenáctého září dva tisíce jedna. Byl to den před důležitým pohovorem na místo obchodního zástupce farmaceutické firmy. Tu práci jsem chtěla stůj co stůj. Na šatní skříni visel pečlivě nažehlený a perfektně padnoucí kostýmek a mně hrozilo, že se do něj po maminčiných bramborácích, které mě přiměla sníst k obědu, nevejdu. Sacharidy zavodňují, to znamená, že ráno budu oteklá a moje sebevědomí spolu s asertivním vystupováním budou tytam. Zítra mi to prostě neklapne. Proč jsem nedokázala říct ne? Začala jsem se litovat a všechno mi v tu chvíli připadalo zbytečné.

Dřív, ještě v prváku, jsem bývala pěkně oplácaná. Táta se mi kvůli tomu věčně smál.

„Cos říkala? Znělo to jako chrochtání. Ukaž, nemáš ocásek?“

Ještě teď je mi z toho blbě. Přitom on sám se nezmohl na víc než si dát po šichtě deset piv na gauči před televizí.

Když si uvědomil, že už mi bylo patnáct, začal se ptát: „Už se někdo slitoval a vojel tě?“

Co jsem mu měla říct? Jasně, že o mě žádný kluk nestál. Zajímaly je mé štíhlé spolužačky. Chtěla jsem zhubnout, ale za jakoukoli snahu, kterou táta zaregistroval, třeba když jsem nedojedla nebo se pokusila cvičit, se mi jen dál vysmíval.

Bylo to o nervy, dokud ho nezavřeli, když boural v opilosti. Popravdě se nám všem doma ulevilo. Když se mi nikdo neposmíval, nemusela jsem na hubnutí ani myslet a kila začala mizet sama. Podpořila jsem to pak pohybem a zdravou stravou a najednou bylo všechno takové, jaké jsem si vysnila.

Začala jsem si připadat fakt cool. V očích spolužáků jsem stoupala a brzy začala randit jako normální holka. Štíhlost byla dokonalým receptem na štěstí. Chápala jsem to tak, že jestli nechci, aby se mi zase smáli, musím si hlídat váhu. Dál se omezovat ve stravě a nevynechávat běhání.

Jenže po pár letech, kdy už jsem měla zajetý režim, jsem se neovládla a přežrala se bramboráky. Připadalo mi, že jsem totálně selhala. Všechno v tu chvíli ztratilo smysl. Kdyby mě viděl táta, smál by se, až by se za břicho popadal.

Uprostřed mého litování a toho odpoledne se v televizi objevily šokující záběry. Letadla narážející do mrakodrapu, napřed jedno a pak druhé, budovy řítící se k zemi… a všichni ti lidé, kteří zoufale skákali z oken nebo umírali uvnitř v děsivých podmínkách. Bylo mi z toho špatně.

Jak můžu v tuhle chvíli řešit pár hloupých bramboráků? Jaké jsou moje problémy v porovnáním s utrpením tisíců lidí? A navíc – co když i já zítra umřu? Pořád ještě mám život ve svých rukách a můžu důležitý zítřek ovlivnit. Můžu udělat všechno, abych to zvládla. Musím. Musím se vejít do toho kostýmku.

S těmi myšlenkami jsem se zamkla na záchodě a po chvíli odhodlávání jsem to udělala.

A bylo to. Tak snadné. Získala jsem nad sebou zase kontrolu. Že jsem udělala něco špatného, jsem si sice uvědomovala, ale pohřbila jsem to ve své mysli pod tvrzení, že pro jednou o nic nejde.

Své vytoužené místo jsem druhý den získala. Dokonce jsem se postupně vypracovala na manažerku prodeje. Jenom tamto se bohužel nestalo jen jednou. Naopak ve mně sílil pocit, že cesta k úspěchu je velmi snadná. A tohle byl začátek konce.

Během mého udržování postavičky mi často tekly sliny po bradě, když se něco slavilo a stůl byl v obložení chlebíčků a zákusků a já jsem si je upírala, abych nepřibrala. Jenže když znám řešení, můžu si přece trošku dát, ne? O nic nejde. Jen malý výlet na záchod. To jsem si říkala ze začátku. Na školení jsem dokázala vdechnout hned několik řízků z cateringu a všichni obdivovali můj apetit a štíhlou postavu. Nikdo nevěděl, že jsem se pak na pokoji důvěrně seznamovala s místní toaletou.

Někdy to nešlo snadno. Kašlala jsem naprázdno do mísy, dávila se a jícen měla rozdrážděný a bolavý. Nudle mi visely z nosu a skučela jsem bolestí i zoufalstvím, že to ze sebe nedostanu. Přísahala jsem si, že už se víckrát nepřejím, jen ať to teď opustí mé tělo, prosím. Občas jsem uprosila sebe samu a dostala všechno ven. Z toalety jsem sice odcházela jako po boji, ale spokojená. A pevně odhodlaná, že už to fakt bylo naposledy. Tahle muka nechci znova zažívat.

Jindy jsem neuspěla a brečela na zemi v koupelně, dokud jsem neusnula. Další den jsem raději nic nejedla a nesnášela se. Také jsem si v tu chvíli slibovala, že to bylo naposledy, a většinou mi to vydrželo déle. Někdy i půl roku. Než mi zase něco dalo záminku to udělat.

Třeba problémy v práci. Všichni jsme se trumfovali v prodejích a já jsem se takhle trestala za neúspěchy. Když jsem byla s klientem na obědě a věděla, že si ho nezasloužím, ještě před odchodem z restaurace jsem si odskočila na WC. Postupně jsem si vypracovala dokonalou techniku, vycvičila dávivý reflex, a ani si přitom nerozmazala líčení.

Zvracení se pomalu stalo běžnou součástí mého života. Výčitky svědomí jsem měla po pár letech jen minimální. Připadalo mi, že jsem přece v pořádku. Lidi s bulimií jsem si vždy představovala jako zdeptané trosky. Neupravené, obtloustlé a s kyselým odérem linoucím se z jejich úst. Já jsem byla přece upravená a štíhlá se svěžím mentolovým dechem.

Ujišťovala jsem se, že mám všechno pod kontrolou. Když budu chtít, přestanu. Když budu skutečně chtít. Jenže proč bych měla? Vždyť všechno funguje. Trápilo mě jen to, že zbytečně plýtvám jídlem a vyhazuju peníze. Navíc, když jsem věděla, že si to můžu dovolit, jedla jsem víc. A pokud jsem si v nějaké slabé chvilce připustila pochybnosti, zahnala je vzpomínka na otce, který vždy říkal, že mě měl víc řezat. Pokud bych tedy svůj osud měla vnímat jako trest, určitě jsem si ho zasloužila.

Dlouhá léta jsem si odmítala přiznat, že jsem nemocná. Prostě jsem jen občas snědla víc a potřebovala to nějak vyřešit. Nezvracela jsem každý den. Tedy většinou. Když jsem si ve třiceti našla skvělého přítele, naplnil se můj život konečně něčím jiným než prací a jídlem a pár let jsem byla čistá. Jenže místo toho, abych šla hrdě dál, jsem se okamžitě vrátila do zajetých kolejí. Protože přece bylo tak snadné přestat. A tak mě nemoc mohla dál postupně stravovat.

Že bych možná skutečně mohla mít problém, jsem si připustila, když se mi ve stolici začala objevovat krev a bez zjevné příčiny mě bolívalo břicho. Zažehnala jsem to vitamíny a střídmější stravou. Protože když jsem si hledala možnosti léčby skutečné příčiny svých zdravotních potíží, zjistila jsem, že nejúčinnější bývají rodinné terapie. To nepřicházelo v úvahu. Můj kluk vůbec nic netušil. Musel by to pro něj být pořádný šok. Zvracení se hnusí tolika lidem… Jak by to přijal, kdyby se dozvěděl, kam mizely jeho večeře? Nebo co jsem skutečně dělala, když jsem si po nich šla údajně jen napouštět vanu?

Jakmile se můj zdravotní stav dle subjektivního soudu stabilizoval, ukolébala jsem se tím, že to zvládnu sama. Prostě už to nebudu dělat. Jak jednoduché!

Skutečně? V mém okolí nebyl snad jediný záchod, který bych si v kleče neprohlédla. Doma, v hotelech, v blízkých restauracích, v práci, dokonce i na veřejných záchodcích. Vždy, když jsem se ocitla na toaletách, jsem na to musela myslet. Restaurace, kam půjdeme na večeři, jsem si vybírala ne pro jejich kulinářské dovednosti, ale kvůli toaletám, které měly jednotlivé kabinky dobře izolované. Bylo těžké odolat.

Pak se mě jednou na preventivní prohlídce zeptal zubař, kolik mám dětí. Překvapil mě, děti jsme si s přítelem přáli, dokonce jsme na tom posledního půl roku intenzivně pracovali, ale co to má společného se zubařem?

Chtěla jsem se ho zeptat, ale vyšlo ze mě jen: „Choch?“

„Šest?“ přeložil si. „A hodně vás trápily ranní nevolnosti, že? Máte výrazně poškozenou sklovinu…“

Ta slova ve mně ještě dlouho rezonovala. Tohle je přece něco, co už nevrátím. Bolavé břicho jsem si vyléčila, ale zubní sklovina je nevratná. Ovšem to byl jen začátek mých problémů.

Jednoho dne jsem prostě nedostala menstruaci. Už jsem se skoro radovala. Částečně i proto, že bych měla na co svádět zvracení, kdybych se neovládla. Jenže těhotná jsem nebyla.

Nemohla jsem sama sobě přiznat pravdu ani tentokrát. To prostě nepřicházelo v úvahu. Raději jsem se partnerem rozešla, než abych mu řekla pravý důvod toho, proč mi v pětatřiceti vymizel menstruační cyklus. A tím jsem se definitivně odsoudila.

 Během půl roku jsem se ocitla na dně. Padly na mě deprese. Moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem se vlastní vinou připravila o možnost mít děti. Navíc jsem se upínala k falešné naději, že mě třeba dítě přinutí se soustředit na něco jiného než jak tamto udělat. Zbytečně. Byla jsem jen sobecká zrůda. Neschopná se sebou něco udělat.

Většinu času jsem byla podrážděná a nic mi nedělalo radost. Začaly mi vypadávat vlasy, v obličeji jsem otekla a vrátily se mi bolesti břicha. V práci se mi nedařilo, neustále jsem na všechny štěkala a křičela. Nesnesla jsem pohled na sebe samotnou. Po večerech jsem se opíjela a za rok se to projevilo na mých kostýmcích. Nic mi nebylo. Ve všem jsem vypadala jak přefouknutá nafukovací panna.

Po tolika letech dokonalosti mi na sobě přestávalo záležet. A proč taky? Vždy skvělý vzhled mě dostal na tuhle metu. Komu se chci teď líbit, když se vlastně nesnáším? Čeho chci dosáhnout?

Přestala jsem chodit na kosmetiku i ke kadeřnici. Vůbec jsem o sebe nedbala. Možná by mi stačilo koupit si jen o číslo větší sukni a lépe padnoucí podprsenku… ale proč? Jsem přece velká manažerka a přes pracovní vytíženost na to není čas.

Další dva roky jsem se v práci potácela jako zombie. Má výkonnost pozvolna klesala a brzy si toho všimlo vedení. V byznysu, ve kterém jsem pracovala, záleželo na jedinci, jen pokud byl nenahraditelný. A já jsem všem dala dost prostoru, aby si mysleli pravý opak.

Když mě vyhodili, ani mi to nevadilo. Konečně mohl opadnout stres z toho, jak vypadám. Už to opravdu nebylo podstatné. Klidně bych mohla ještě přibrat, komu na tom záleží? Mohla bych si najít nějakou nenáročnou práci v kanceláři, kde všem bude jedno, jakou velikost nosím. Moje ambice byly tytam. Předpokládala jsem, že ztráta práce, kvůli které začalo mé soukromé peklo, nebude žádný problém. Hlavně proto, že bych s tím konečně mohla přestat.

Řekla jsem si, že takové rozhodnutí stojí za oslavu, a večer si otevřela láhev polosladkého a schválně si uvařila mastné těstoviny, aby mi bylo těžko a šlo to dobře ven. Beznadějný případ. Ocitla jsem se v začarovaném kruhu.

Najít si jinou práci nebylo tak snadné, jak jsem si představovala. Hodně jsem spoléhala na přátele, které jsem si za léta trávená v manažerském postu udělala. Ale ukázalo se, že většina z nich o mě už po ztrátě prestižního místa nejeví zájem. Asi jsem si na ty pohovory měla koupit větší kostýmek.

Mému psychickému stavu moc nepřidávalo, když jsem dokola poslouchala jen odmítání a musela chtě nechtě vyrazit na úřad práce. Tam mi zcela nečekaně našli místo na lůžkovém oddělní na ARU Fakultní nemocnice. Hezky mě tam dokonce dovezli sanitkou.

Bolest břicha, kterou jsem soustavně ignorovala a která se v poslední době opět přihlásila o slovo, se překlenula v prasklý žaludeční vřed. Samozřejmě jsem byla vyděšená. Přišla jsem o část žaludku, zakázali mi alkohol a stres a předepsali léky. Jenže vyléčí mě skutečně?

Skoro jsem doktorovi přiznala, co považuju za příčinu svých potíží, ale nakonec jsem ta slova jen párkrát převalila na jazyku a nechala nevyřčená. Neříkalo se to snadno. Bulimie. Zvracím. Bylo to jako říct v kostele nahlas šukat. Na spořádané lidi se to neslušelo. Doktor se navíc nijak přehnaně nepídil po pravé příčině.

Tolik let to tajím, a teď bych měla přiznat vlastní selhání? Selhání, které mě přivedlo skoro na pokraj smrti? Ale neumřela jsem, dostala jsem ještě jednu šanci. A teď, když nade mnou visí Damoklův meč, to už určitě zvládnu sama. Musím.

Raději jsem se přestěhovala do jiného města, z dosahu všech známých záchodů. Našla jsem si malý byt a nakonec i klidnou práci u paní, která provozovala krámek se zdravotnickými potřebami. A konečně jsem sekala latinu, dodržovala dietu a jedla střídmě. Už jsem nepodnikala žádné výlety na WC. Víno jsem vyměnila za čisticí čaje a pomalu se začínala cítit líp. Můj život zvolnil a stabilizoval se.

Uplynulo pár let.

Bylo to tak jednoduché. Pomalu jsem si připouštěla, že jsem to fakt zvládla. Konečně jsem viděla, jak jsem klamala sebe samotnou, a pochopila příčinu i následek. Dokud v tom člověk žije, nevidí to. Myslí si, že nad tím má moc, ale nemá. Neovládá to, protože nemoc od začátku ovládá jeho. Deprese, kterou jsem pak sama trpěla, byla jen následkem nemoci. Ale teď už jsem v pohodě. Možná bych to mohla oslavit?

Během svého prozření jsem si načetla spoustu článků o příčinách a průběhu, o tom, jak je těžké tuto nemoc diagnostikovat, jak probíhá léčba a jaká jsou zdravotní rizika. Studovala jsem veřejně dostupné zprávy a závěry lékařů, kteří řešili případy úmrtí, na nichž se mohla podílet bulimie. Selhání ledvin z nedostatku draslíku, srdeční arytmie, cysty na jícnu nebo snad jeho prasknutí. Tak tomu bylo v případě jedné pacientky, kterou přivezli do nemocnice s podezřením na infarkt, ale nakonec se o pravou diagnózu postarali až patologové.

Každé jednotlivé onemocnění se dalo léčit. Se správnou diagnózou a znalostí anamnézy. Pacienti se ale často styděli říkat vše. Lékaři už tak mohli jen diskutovat nad zprávou z patologie a výsledky laboratorních rozborů, jak velký vliv měla na úmrtí právě mentální bulimie.

Všechno tohle jsem měla načtené, byla jsem informovaná, poučená svými žaludečními vředy, ale přesto jsem se najednou o svých čtyřicátých narozeninách přistihla, jak se dívám do mísy na částečně natrávené zbytky chlebíčků.

Už zase. Stalo se to zase.

Ale jednou to přece nic neznamená…

Ne, ani podruhé, prostě jsem se jen neovládla.

Už to bylo vážně naposledy.

Proč to dělám? Vím, co mě čeká. To nejhorší už přece dávno minulo. Nepotřebuju to dělat. Ale něco mě donutilo si dvakrát přidat, takže to musí ven.

Příště už to neudělám.

Ale udělala jsem.

Dneska naposledy. Opravdu.

A intenzivní bolest na hrudi mě utvrzovala v tom, že tentokrát to skutečně bylo naposledy.

1 Comment

  1. Rudy Pavlíček

    Skvěle napsaný příběh, docela děsivý. Mrazilo mě u čtení, protože znám i jeho skutečnou tvář z reálného života. Smekám před spisovatelkou a taky před postavou povídky… 😑🤗

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

five × one =