Menu Zavřeno
Do psaní není třeba se nutit

Mít román napsaný za pár dní? Žádný problém! U třetího mi psaní trvalo dvanáct a u druhého dokonce jen osm a půl. Dní, nikoli týdnů či měsíců. Předchází tomu samozřejmě nějaká příprava – ta může trvat týdny i měsíce, nebo taky ne (patnáct dní od zrození nápadu jsem posílala hotový román prvnímu betačtenáři).

Ne, nemá to tak každý. A ne, nemusím to tak mít ani já pokaždé (první román jsem s velkými pauzami psala dohromady asi tři roky). Je to zcela individuální a záleží na mně jako autorovi, na samotném příběhu i aktuálních podmínkách.

Do psaní není třeba se nutit
Nutit se do psaní, i když se ti nechce? Nemusíš!

Rozhodně nesouhlasím s tím, že je třeba se do psaní nutit každý den, a to i když se mi nechce. Právě takový názor se teď rozmáhá mezi mými kolegy a upřímně mě nadzvedává ze židle. A dokonce se tak prý pozná profík, který to s psaním myslí vážně, od amatéra, pro něhož to nikdy nebude víc než hobby!

Holý nesmysl, samozřejmě! Tohle může tvrdit například člověk bez kreativity nebo ten, který se ještě musí hodně cvičit ve stylistice, aby se jeho výtvory daly číst. Jistěže jsou autoři, kterým vyhovuje pravidelné psaní a procvičování. Ale také jsou ti opační – my. A jejich (našim) jménem bych systematické kolegy ráda požádala o trochu respektu. To, že to nemají všichni jako vy, neznamená, že oni to mají špatně!

Kniha není PR článek

Je třeba rozlišovat mezi psaním na zakázku – články, copywriting, práce na různých textech pro klienty – a psaním vlastní knihy. V prvním případě máte deadline, termín, ve kterém musíte práci stihnout, abyste za ni (ideálně) dostali zaplaceno.

Co vám ale stanovuje termín v tom druhém? Jen vy sami! Pomiňme případy slavnějších kolegů, kteří mají od nakladatele smlouvu na další dílo dříve, než vůbec vznikne. Většina autorů prostě chce napsat knížku. Chce, nikoli musí! Je to záležitost vnitřních potřeb, ne vnějších. A tak by to také mělo zůstat. Autor by měl psát své dílo s radostí, nikoli z povinnosti.

Komu není shůry dáno…

Nutit se do psaní každý den, i když se mi nechce, může samozřejmě přinést výsledky. Představte si dva lidi, kteří se učí cizí jazyk. Jednomu jde učení tak nějak přirozeně samo, zatímco druhý se tvrdě bifluje gramatiku i slovíčka nazpaměť. Oba mohou mít na vysvědčení jedničku, úplně stejnou, ale bude stejná také jejich schopnost domluvit se o půlnoci se ztraceným unaveným turistou? Budou se v tom jazyce pohodlně orientovat natolik, aby se mohli odstěhovat na druhý konec světa a bez větších problémů se dorozumět?

Stejně tak můžete své dítě nechat dlouhé hodiny denně trénovat s fotbalovým míčem, a svět bude stejně obdivovat pár kluků, kteří mají dar od boha a mičuda jako by byla přirozenou součástí jejich těla.

Řekli byste těm, kteří si prolistují učebnici pro samouky a přijde jim to jasné, že pokud se nešprtali každý den, nemohou jet do cizí země, protože jejich schopnost se domluvit není opravdová? Klukovi, jehož schopnost dávat góly z neuvěřitelných úhlů byla objevena až v pubertě, namítnete, že když nedribloval s tím vaším od pěti let, nemá na hřišti co dělat?

Každý to má jinak

U psaní je to stejné. Někomu to jde rovnou lépe, jiný potřebuje více cvičit. Představte si pomyslný graf schopnosti napsat dobrou knihu. Samozřejmě na něm kromě osy „talent“ bude také osa „práce“. Ale průsečík máme každý jinde. Svou roli zde budou hrát i další parametry, například čtení, cit pro jazyk, či dokonce i hudební sluch, který souvisí s tím, jak cítíme přirozený slovosled.

Vždy to bude individuální. A vždy bude platit, že si autor musí co nejlépe najít svou vlastní pozici. Právě tu, jejímž výsledkem bude schopnost knihu napsat. Někteří budou dál cvičit každý den, protože jim to vyhovuje. A pořád mezi námi budou ti, kteří nenapíšou půl nebo tři čtvrtě roku nic, jen tak si budou v hlavě povalovat příběh a zkoumat, jestli by byl skutečně nosný a postavy dost plastické… A pak si k tomu jednoho krásného dne sednou a ve flow jim text během pár dní vznikne pod rukama tak, že až na pár překlepů může jít rovnou k nakladateli.

Nebudu fabulovat o tom, která kniha bude ve výsledku mít větší čtenářský úspěch. Zda ta „vydřená“, nebo „živelná“. Není to totiž o tom, kdo/co je víc a kdo/co míň. Co je lepší a co horší. Je to o respektu k různým cestám.

Není pravda, že nemůžu být profesionálem nebo to se svým psaním nemyslím vážně, jenom proto, že se nehodlám nutit sedět nad textem a tlačit ho ze sebe násilím. Že mu dám čas, až bude chtít vytrysknout sám. Taková je moje cesta. A stejnou šanci – najít si právě tu svou, bez zastrašování podobnými „moudry“ – by měli dostat i ostatní.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *