Karolína Kotová – Den splynutí

Slunce zatím ani pořádně nevyhlédlo nad obzor, jen pár prvních paprsků zahánělo stíny noci. Přesto už je Kaylen vzhůru. Ne, že by musela vstávat. Vůbec ne, bude trvat ještě dobře hodinu, než zazní zvon, oznamující začátek nového dne. Přesto si neužívá lenošení, jindy tak vzácného. Místo toho vstane z lůžka a pomalým krokem dojde k oknu. Kamenná podlaha, po noci ještě chladná, ji studí do bosých chodidel, ale nevšímá si toho. Veškerá její pozornost je upřená k temnému kuželu vulkánu, tyčícímu se nad městem.

„Dnes,“ vydechne téměř neslyšně. „Dnes je můj den.“

Těžko věřit, že je tomu už deset let, co ji kněžky Dia Teine přivedly do chrámu, aby se stala jednou z ban dia. Spolu s pěti dalšími dívkami, na den stejně starými jako ona, pak vyrůstala za zdmi chrámu a celá její výchova, vše, co ji učily, vše, co dělala, směřovalo k tomuto dni. Dni, kdy splyne se svou bohyní a matkou. Tak jako její předchůdkyně před patnácti lety a před třiceti a čtyřiceti pěti…

Kaylen prsty pročísne své husté kadeře. Zanedlouho sem přispěchá hejno novicek, aby ji připravily na dnešní velkou chvíli. Jedna vedle druhé budou mít černé oči a černé vlasy, ostatně jako všichni obyvatelé Tallamah. Všichni kromě ní. A jejích pěti sester samozřejmě.

Ano, pouze pár dívek, narozených v posledním Dni splynutí, nemá vlasy a oči fádně černé. Jejich kadeře září jasnou, rudou barvou bohyně vulkánu a jejich oči mají barvu smaragdů. Těmto dívkám se říká ban dia, děti bohyně, a pouze mezi nimi je vybírána ta, která při následujícím Dni splynutí vstoupí do srdce Dia Teine. Ač se takových dívek pokaždé narodí víc, vždy jen jedna dokáže překonat všechny zkoušky a stane se Pravou dcerou. Tentokrát je to ona, a tak to má být.

Kaylen se spokojeně usměje. Některé z jejích sester se toho údělu bály. Dokonce měla pocit, že se samy vzdávají úspěchu, ač neprojít zkouškou znamenalo smrt. Od okamžiku, kdy ban dia vstoupily do chrámu, jim už nikdy nebylo dovoleno spatřit svět za jeho zdmi. Jedinou, která měla kdy vyjít ven, byla Pravá dcera na cestě k bohyni. Neúspěšné adeptky dostanou od svých strážkyň Nápoj poslední noci – horké víno, svařené se speciální směsí bylin. Večer ulehnou na lůžko a ráno se již neprobudí.

Přesto některé z ban dia dávaly přednost této možnosti, než by riskovaly, že v den svých patnáctých narozenin stanou na hraně vulkánu. Ne tak Kaylen. Kaylen věřila – ne! Kaylen VĚDĚLA, že ona je tou pravou. Pohled do hlubin ohně, do plamenného srdce bohyně, ji neděsil. Neděsila ji ani představa kroku, který ji přenese do náruče Dia Teine. Na rozdíl od vystrašených děcek, které v tom kroku viděly jen hrůzný konec v žáru vulkánu, ona jej vnímala jako začátek nového života ve spojení s Rudou bohyní. Přesně jak říkala víra, přesně jak je od malička učily řádové sestry. A dnes konečně nastal den, kdy tu cestu započne.

Z myšlenek ji náhle vytrhne jakýsi pohyb a přiměje ji sklopit oči od vulkánu k volnému prostranství pod okny, kde navzdory časné ranní hodině procházejí dvě postavy. Nevidí jim do obličeje, ale aby poznala, o koho jde, to nepotřebuje. Přes dláždění vnitřního nádvoří kráčí Tiaré, velekněžka Dia Teine, a vedle ní vyklepává svou obřadní holí nepravidelný rytmus Malachi, ctihodná strážkyně cesty a nejstarší členka řádu. Kdysi prý bývala jednou z nejkrásnějších dívek vůbec, ale štíhlé pružné tělo léta shrbila a pokroutila a hladkou pleť protkaly hluboké čáry vrásek. I sytou čerň vlasů už dávno nahradila bílá. Zdobenou obřadní hůl dnes používá při chůzi zcela neobřadně jako oporu svých kroků.

Přesto s ní členky řádu vždy hovoří s úctou, která zdaleka nepatří jen její funkci. I Kaylen, jinak plně přesvědčená o své výjimečnosti, se v její přítomnosti cítí nejistá. Vyjma velekněžky je tato stará žena poslední, vůči komu projevuje alespoň náznak pokory.

Ne na dlouho, pomyslela si Kaylen a hrdě se napřímila. Až dnes opustím své pokoje, budou všichni projevovat pokoru a úctu mně. Včetně těch dvou.

Jako by vycítila její pohled – nebo snad přímo myšlenky – Malachi se náhle zastaví a otočí hlavu k oknu. Kaylen bez přemýšlení ustoupí do šera místnosti, aniž by dokázala vysvětlit proč. Když si uvědomí svou reakci, podrážděně se zamračí, ale k oknu se již nevrátí. Nechce, aby ji strážkyně viděla nedočkavě vyhlížet. Nechce se vlastně strážkyni cesty ukazovat vůbec, dokud nepřijde její čas. Je si jistá, že ji stará kněžka nemá ráda, a nerada by její antipatie vůči sobě ještě nějak podpořila.

Ne, že by Kaylen na Malachiině lásce nějak záleželo. Nepotřebovala ji. Nepotřebovala ničí lásku. Ale Malachi měla v chrámu dost vysoké postavení, aby jí mohla dnešní den nějak pokazit, a to nehodlala riskovat.

***

Malachi se zastaví a zhluboka se nadechne. Vzduch je ještě příjemně chladivý, nepoznamenaný palčivým horkem letního dne. Pak pohledem zalétne k oknům několikapatrové, nevýrazně šedé budovy, tak rozdílné od zdobného chrámu Rudé bohyně či čistě bílých ubytoven pro její služebnice. V této budově mají své místnosti ban dia, dcery bohyně. Zde spaly, jedly a učily se a její zdi opouštěly jen kvůli bohoslužbám nebo během některých zkoušek. Dnes jsou okna jejich ložnic tichá a prázdná. Jen za jedním se stále ještě ukrývá život.

Malachi trhne koutkem v neveselém úsměvu, když zahlédne, jak se za tím oknem mihne stín. Očividně ani Pravá dcera dnes nedospala prvního zvonu. Těší se, nebo se bojí? Stará žena si troufá odhadnout, která varianta je správná, jen neví, zda z toho má mít radost. Vlastně si vůbec není jistá, jestli má mít radost z toho, co bude následovat, až první paprsky ozáří znamení Dia Teine na průčelí chrámu. Odpoutá svůj pohled od temných oken a otočí se na velekněžku, která trpělivě čeká, až nabere dech a dá se znovu do kroku.

„Jak ten čas letí, že Tiaré?“ poznamená konverzačně. „Právě mě napadlo, že letos to bude už pátý obřad splynutí, jehož budu účastna.“

Velekněžka velkoryse přehlédne, že ji její společnice neoslovila titulem, ale jménem. Koneckonců jsou samy a Malachi si vzhledem ke svému věku a dlouholeté službě chrámu trochu shovívavosti zaslouží.

„Něco takového se poštěstí málokomu,“ podotkne jen. „Musíš na to být patřičně hrdá.“

„Hrdá,“ zopakuje po ní Malachi zamyšleně. „Na co? Každých patnáct let přivádíme do chrámu houf dětí, odvedených od rodin, a proč? Abychom to poslední, které přežije vše, co si zamaneme, doprovodily k jícnu sopky? To není nic, co by ve mně vyvolávalo pocit hrdosti.“

„To jsou nesmyslné řeči Malachi,“ zamračí se velekněžka. „Něco takového bych snad čekala od nevědomých hlupáků, kteří nedovedou než obdělávat pole nebo rozhazovat sítě. Ne od tebe, strážkyně protokolu a jedné z nejstarších kněžek chrámu Rudé bohyně. Dobře víš, že to, co děláme, není žádný rozmar. Je naším úkolem najít a připravit Dceru a přivést ji k bohyni, aby mohly splynout v jedno. Jen díky tomu, že svůj úkol svědomitě plníme, naše zem už dlouhá staletí prosperuje, zatímco srdce bohyně poklidně tepe v jejích hlubinách.“

Malachi jen pokrčí rameny.

„Jistě,“ souhlasí s netajenou ironií. „Tak přece praví víra. Říkáme to všem těm chudákům, kteří poklekají den co den před oltářem Rudé bohyně, aby jí poděkovali za její přízeň, a pak přinášejí dary chrámu, aby o tu přízeň nepřišli. Samy jim to vtloukáme do hlav. A také všem těm vesměs zoufale naivním novickám, které přijmeme pod svou střechu, a hlavně to od rána do večera opakujeme každé z dcer. Ale čistě mezi námi, opravdu tomu věříš, Tiaré?“

„Samozřejmě,“ odsekne velekněžka. „A měla jsem za to, že ty také. Nebo ne?“ dodá s varovným nádechem, ale Malachi z míry nevyvede.

„Nemrač se tak na mě, Tiaré,“ odpoví klidně. „Chceš mě obvinit z kacířství a uvrhnout do hlubin vulkánu? Užij si to, pokud máš náladu. Já už jsem, má zlatá, moc stará na to, abych se bála. Moc stará, abych se den za dnem dívala, jak z houfu malých děvčátek bez milosti vybíráme tu jedinou, která má tu pochybnou čest skončit v jícnu vulkánu dřív, než mohla poznat život.“

„To stačí!“ přeruší Malachinu řeč velekněžka ostře. „Co tě to popadlo? Chceš Dia Teine odepřít Dceru? Duši vulkánu? Chceš riskovat plameny jejího hněvu? Dát všanc prosperitu celého ostrova? Životy tisíců? To chceš?“

Během řeči uchopí strážkyni za ramena a otočí ji proti sobě, vkládajíc do svých slov naléhavost živenou vlastními obavami. Kdo ví, co všechno by se mohlo stát, kdyby obřad splynutí neproběhl, jak má. Co by se stalo, pokud by všemi uznávaná strážkyně cesty odmítla odvést svoji část práce?

„A kdyby?“ odvětí Malachi mírně. „Abych pravdu řekla, možná bych to riskovala raději než přivést Dia Teine tu, která nám zbyla tentokrát. Nevím proč. Možná je to jen vrtoch unavené stařeny, co když ale přeci jen není ta pravá a jediná? Kde máš řečeno, že jsou naše zkoušky neomylné?“

Tiaré na vteřinu zaváhá, ale pak rozhodně zavrtí hlavou.

„Jak jsi sama vzpomněla, dnes to bude tvůj pátý obřad splynutí. Již čtyřikrát jsi doprovázela Dceru k srdci bohyně, tak si snad dovedeš na tuhle otázku odpovědět sama,“ odmítne jakékoliv pochybnosti. „Zmýlily se někdy naše zkoušky, nebo vždy vybraly mezi ban dia správně? A pak, obřad splynutí musí proběhnout, ať je Dcera správná, nebo ne. Dovedeš si představit, co by se jinak stalo? Strach. Zmatek. Panika v ulicích. Šílenství bez konce. A to mluvím jen o té variantě, kdy se bohyně nerozhněvá, že jsme ji opominuly. Tu druhou možnost raději ani nezmiňuji.“

Malachi otevře ústa k nějaké námitce, ale pak je zase bez jediného slova zavře. Je jí jasné, že velekněžka nemá v úmyslu porušit tisíciletou tradici jen kvůli jejím námitkám. Zvlášť když jsou založené pouze na neurčitém pocitu, který ani sama nedokáže pořádně popsat.

„Jak myslíš,“ zamumlá nakonec k velekněžčině netajené úlevě a bez dalšího se znovu dá do chůze, vyťukávajíc obřadní holí do kamenného dláždění nepravidelný rytmus svého kulhavého kroku.

***

Jindy už by město touto dobou žilo čilým ruchem, dnes však téměř nedýchá. Oči, případně alespoň mysli všech obyvatel jsou upřeny k chrámu umístěnému v samém středu. A pak, přesně ve chvíli, kdy první paprsky narudlého ranního slunce ozáří zdobnou mozaiku bohyně na jeho průčelí, se brány chrámu otevřou a do ulic vkročí slavnostní průvod, doprovázející Dceru na její cestě do náruče Rudé bohyně.

Tento den je prvním a zároveň posledním, kdy mohou prostí občané Tallamah spatřit vyvolenou dívku – Pravou dceru, která, jak praví víra, za pár okamžiků splyne se svou matkou, mocnou Dia Teine, a tím zajistí své zemi klid a prosperitu po příštích patnáct let. Lidé se mačkají po okrajích ulic v touze zahlédnout alespoň cípek jejích šatů.

Průvod postupuje městem předem danou cestou. V jeho čele jdou nejstarší novicky chrámu, oděné v prostých hnědých róbách, a jasnými hlasy prozpěvují chválu bohyni i Dceři. Za nimi kráčí velekněžka chrámu a strážkyně cesty, každá po jedné straně osoby nejdůležitější, Dcery samotné. Obě ženy jsou oblečeny v oděvu stejně prostém, jako mají novicky, pouze barvou se liší. Jejich róby jsou temně rudé, jako kapky krve, jako žhavé srdce bohyně, jíž slouží. Stejnou barvu na sobě ostatně mají i prosté kněžky, které průvod uzavírají, jen jsou jejich oděvy mnohem jednodušší.

A mezi nimi, jako květ uprostřed sluncem vypálené pouště, září Dcera. Její dlouhé měděné vlasy volně splývají po ramenou a zádech na nádherných, bílých šatech, zdobených rudo-zlatou výšivkou plamene. Jak jde, jemná látka sukně se jí vlní kolem nohou a výšivka tančí, jako by byla skutečně planoucím ohněm. Zápěstí štíhlých rukou obepínají náramky z rudého zlata a jemným cinkotem doprovázejí zpěv novicek. Je nádherná a ví to o sobě. Nese se s pýchou hodnou královny, vznešená a uhrančivá.

Lidé utichají, když je míjí, klesají na kolena a tiše se modlí. Někteří se řadí na konec průvodu a doprovázejí ho až na hranice města, kde začíná cesta, vytesaná do boku vulkánu. Dál už mohou jen plnohodnotné členky chrámu. Ani novickám není dovoleno vystoupat k srdci vznešené bohyně. Dívky ustoupí do stran a jako první na cestu vzhůru vstoupí strážkyně, protože to ona podle tradice cestu otevírá. Pak Dcera, následovaná velekněžkou a ostatními kněžkami. Stoupají pomalu, ale vytrvale. Nemusejí spěchat. Teprve až slunce dnešního dne dosáhne vrcholu své pouti, přijde ten správný čas, aby Dcera vstoupila do náruče bohyně.

Když průvod dospěje na vrchol, rozestoupí se kněžky po obvodu vulkánu a velekněžka pronese slavnostní modlitbu k Dia Teine, v níž poděkuje za dosavadní přízeň Rudé bohyně a vyjádří víru, že Dcera, kterou přivádějí, potěší plamenné srdce své matky, a přinese tak svému národu dalších patnáct let blahobytu. Pak ustoupí do pozadí, přenechávajíc prostor Dceři.

Dcera přistoupí k okraji otvoru a nahlédne do hlubin. Srdce bohyně jí žhavě sálá v ústrety. Čas zatají dech. Tváře ztuhnou v očekávání. V bezhlesém tichu zdvihne Dcera hlavu a pohlédne na ty, které ji doprovodily až sem. Její rysy jsou prázdné, jen v očích hoří odraz plamene sopky. Pak učiní jediný krok. Sukně jejího šatu na okamžik zavlají jako křídla ptáků a pak, dříve nežli padající tělo dosáhne převalujícího se magmatu, látka vzplane a dívku pohltí žhavé objetí plamenů. Ve stejnou chvíli se hlasy všech přítomných pozdvihnou v děkovném zpěvu.

Tak jako nahoru, i dolů kráčí průvod pomalu a vznešeně. Jen mezi rudými róbami již nezáří bílo-zlatá barva Dcery. Obřad byl dokonán a další proběhne až za patnáct let. Ač se navenek tváří klidně a vyrovnaně, je tentokrát velekněžka ráda, že už je to za nimi. I když by to nahlas nikdy nepřiznala, ranní rozhovor s Malachi nahlodal letitou jistotu a ona je hluboce vděčná za klidný průběh celého rituálu. Nově nabytý klid jí však nevydrží dlouho. Jsou sotva pár kroků pod vrcholem, když se z vulkánu ozve hluboké zaburácení. Průvod strne a jako na povel se hlavy obrátí k jícnu sopky.

„Vzpomínáš na to, co jsem ti ráno říkala?“ ozve se náhle Malachi. „O možnosti, že navzdory všem zkouškám není vybraná Dcera tou pravou?“

„Máš hloupé řeči,“ odsekne Tiaré, zní to ale značně přiškrceně.

Přes okraj jícnu se přelije několik praménků lávy a do vzduchu vylétne oblak kouře a prachu, protkaný myriádou jisker, a přímo před očima strnulých kněžek se zformuje v postavu oděnou v bílo-zlaté šaty. Nejsou však z hedvábí a zlatých nití. Štíhlé tělo obepínají bělostné pramínky kouře, protkané zlatými jazyky plamene, vesele tančícími kolem těla té, která ještě dnes ráno byla dívkou Kaylen, vyvolenou Dcerou Rudé bohyně. Z jejích očí ale nyní shlíží někdo neskonale mocnější.

„Máš pravdu, Tiaré,“ souhlasí Malachi tiše, pohled upřený vzhůru. „Správně měla má otázka znít jinak. Co když jsme konečně našly tu pravou?“

Pak Dia Teine pozdvihne ruce v děsivé nápodobě požehnání, jež jejím jménem udílí velekněžka davům po každé bohoslužbě, a vulkán za jejími zády zahřmí zpěvem smrti.