Menu Zavřeno

Sborník OSKar 2019 ... A pak přišlo ráno - křest

Zúčastnila jsem se totiž v roce 2019 literární soutěže ve FB skupině Odstartujte svoji knihu a… neumístila se ;-). Nečekaně jsem byla ovšem později při příležitosti vydání sborníku vítězných povídek a básní požádána, abych jej pokřtila.
Takže jsem si jako správná Kmotra Slanečka (o lišky tu skutečně nešlo, slaneček se stal nechtěným symbolem prvního ročníku) připravovala trefnou řeč. Jenže, jak to udělat, když máte dvacet různých autorů a děl? Co vyberete?
Nakonec jsem vzala první dvě až tři věty z každého textu a uspořádala je do „ukázkového příběhu“. Přečtená „ukázka“ ze křtěné knihy tak byla zcela fér a vypadalo to nějak takhle:


OSKar 2019

To takhle jednou přijde ráno a povídá: pojď, bude prdel. Za dvě minuty čtvrt na osm, sedm třináct. Vlak uhání po kolejišti a já sedím zády proti směru jeho jízdy. Svítá a přichází probuzení z amerického snu. Marně se snažím si vzpomenout, kdy tenhle příběh vlastně začal.

Na vlakovém nádraží malého městečka Časínov bylo toho rána pořádně rušno. Vlaky přijíždějící ze všech směrů chrlily na nástupiště hromady lidí, které se mísily s dalšími skupinami spěchajícími opačným směrem. Lord John nesměle postával před krčmou. Cloumala s ním nervozita a ani bavlněné kamaše zaříznuté proklatě hluboko mu na lepší náladě nepřidávaly. V hlavě se mu honila spousta myšlenek a otázek.

Broža nebyl bezdomovec. Nebyl. Bezdomovec od slov bez‑domova je někdo, kdo nemá domov. A Broža jich měl hned několik. Doslova přiletěl ke svému pracovnímu stolu, div si po cestě nerozlil kávu. Než usedl, zběžně koukl na hodinky a vykulil poděšeně oči. Tlumené světlo lampičky šplhalo po zdech pokoje a rozhánělo tmavé stíny do všech jeho koutů. Ticho protínalo rychlé a pravidelné cvakání kláves psacího stroje. Čtyři ráno. Žádná sláva. Cigáro a hořká káva. Zvuky zvenčí, jichž se lekám… Vysoké jako dospělý člověk, vykládané starožitným dřevem, s masivním mosazným kyvadlem a s viditelnými šrámy, které na nich zanechal nelítostný zub času. Tyhle starodávné hodiny byly tím, co stálo na začátku celého příběhu.

Je tma. Stojím na místě, kde před několika málo hodinami házel muž o berlích suchý chleba holubům. Nikdy dřív bych si o sobě ani nepomyslela, že jsem pomstychtivá. Člověk sám sebe vidí vždycky růžovějšího, ale tímhle jsem si byla jistá. Byli jsme čtyři páni světa. Zůstal jsi sám a po všem veta, vyrostla mezi námi zeď. Netušíš, proč se pouto láme, proč se ti náhle vyhýbáme…

Podivná černá šmouha. To viděl ráno desetiletý Tom, když ležel v posteli a zadíval se na strop. Krčí se v chladné posteli, rozpadlá vzpomínka za víčky. Vše, co jsme měli a neměli, ztratili prázdnými psaníčky. Pořád tu jsi… „Mamí, mamí, já mám pod postelí příšeru.“ Zrzavý, střapatý kluk seděl na posteli, kolena přitažená k bradě si objímal rukama a dovolával se matčiny pozornosti.

Hana si všimla, že Ema má na učebnici „Sociologická teorie genderu“ nenápadně položený mobil a surfuje po netu. „Haló? To jsem já… Chtěla jsem ti jen říct, že mě mrzí, jak se to nakonec zvrtlo. Snad budeš v pořádku. Ozvi se.“

„Nahraj, Terko!“ Vysoká šestnáctiletá plavovláska s nezájmem přejela pohledem Adélu, urousanou nemotornou brunetku v ideálním postavení pod košem, a obloukem poslala míč hbitému Jakubovi. Do zákopu se tiše snášel červenošedý prach, připomínka výbuchu dělostřeleckého granátu, jenž na hranu narychlo vyhloubené obranné linie dopadl. Jak se vzduch pročišťoval, otevřel se pohled na mrtvou krajinu posetou krátery, kusy vojenského vybavení a mrtvými těly.

Po blankytné obloze kroužilo káně a jeho ostrý zrak pátral z výšky po kořisti. Slunce se mu odráželo v křídlech a zářilo nad vrcholky hor. Mrchový kopec byl nečisté místo, kam pohodný zahrabával mrtvoly psů ze sousedních vesnic. Když se tam kolem mrtvého statkáře sešli sousedé, říkali někteří, že má otlačená a odřená zápěstí, jako by byl před smrtí svázaný.

Umírám každý večer se slunce západem a s posledním mým dechem umírá starý den. Tam v mlhy závoji se hvězda hvězdy dotýká, jen ony to znají, jak rychle jim čas utíká.

…No, a potom, díkybohu, přijde další ráno!


Nalákala jsem vás? Není nic jednoduššího, než si sborník opatřit. A já budu doufat, že v tom příštím už nebude chybět ani můj soutěžní text.

PS: Edit o necelý rok později. Chybět nebude – moje povídka se umístila na 2.místě. Sborník Poslední uzel vyjde v září 2020.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *