Soutěžní povídka pro OSKar 2020 – výsledné 2. místo. V září 2020 vyjde ve sborníku Poslední uzel.

---

Jako princezna

„Ty ses snad totálně zbláznila! Je to druhá největší kosmetická firma na našem trhu, domlouval jsem to půl roku, a ty mě teďka takhle podrazíš? Dovol, abych ti připomněl, že máš podepsanou smlouvu a v ní obří pokuty, holčičko! Podmínky přece znáš a jsou věci, o kterých prostě nerozhoduješ! Nemáš právo to udělat!“ Viktor se do telefonu vztekal přesně, jak předpokládala.

„Kolik?“

„Co kolik? Čeho jako?“

„Jaká je ta pokuta?“

„Myslím, že asi jeden a půl mega, ale to je jedno! Já tě to prostě nenechám udělat! Dojdi si někam na masáž, na jógu, k psychoterapeutovi, mně je to jedno, ale prober se a postav nohama znova na zem.“

„To právě dělám, Viktore,“ vzdychla a prsty volné ruky si promnula kořen nosu. Neměla sebemenší chuť dohadovat se s naštvaným chlapem, ale jako její manažer to vědět musel. „Tu pokutu zaplatím.“

Padnou na to veškeré její úspory. Že nebude mít z čeho žít, když si pod sebou teď takhle podřízne větev, ji trápilo daleko míň než to, že se ty peníze třeba mohly hodit na něco mnohem užitečnějšího. Jenže ona nejspíš neměla na výběr.

„Teda, zrovna od tebe bych to fakt nečekal! Vytáhl jsem tě z ulice a takhle mi to oplácíš?“ obrátil pozornost sám k sobě a snažil se v ní vzbudit výčitky svědomí. Toho si ale užila dost už včera večer od sestry, tu trumfnout nemohl.

Laura zkontrolovala svůj obraz v zrcadle. Probdělá noc v ní zanechala nesmazatelné stopy. Ještě, že Viktor ty kruhy pod očima vidět nemohl. Paragraf o životosprávě včetně dostatečného spánku býval ve smlouvách také, jistě je tam i tentokrát. Ona je nečetla, plně se spoléhala na svého manažera. Nikdy se nezajímala ani o pokuty za neplnění podmínek, protože ji ani nenapadlo si to s klienty rozházet. Teď se ovšem nacházela ve zcela jiné situaci.

„Viktore? Dej mi na ně, prosím tě, číslo. Na někoho, s kým bych se tam mohla zkusit dohodnout,“ napadlo ji vyzkoušet vše, než se úplně vzdá a v branži navždycky odepíše jako nespolehlivá.

„To si jako myslíš, že se s tebou bude někdo bavit? Naivko! Na zítra máš domluvené focení do Elle. To je to jediné, co je zajímá! Mají nasmlouvané studio i fotografa –“

„Já vím,“ přerušila ho netrpělivě. „Pošleš mi to číslo, prosím? Vysvětlím jim to.“

„No to budeš muset, protože já od toho dávám ruce pryč. Já ze sebe vola dělat nehodlám!“

Než jí pípla esemeska s číslem a jménem ředitelky kosmetické firmy, přešla Laura k velkému polstrovanému křeslu v provensálském stylu a ztěžka na něj dosedla. Když se nakonec k ránu po hodinách zvažování pro a proti rozhodla, že to udělá, byla si přece vědoma toho, že to nebude jednoduché. A hlavně, vždyť šlo jenom o peníze! Ačkoli, taky trochu o její profesionální pověst a dost možná i budoucí kariéru a život. Život? S ironií zkřiveným úsměvem zakroutila hlavou.

Nepřekvapilo ji, že telefon vyzváněl dlouho. Paní ředitelka nejspíš nebyla zvyklá zvedat hovory z neznámých čísel. Až teď jí došlo, že ji Viktor neodkázal jen na nějakou asistentku, ale zřejmě opravdu pochopil, že to myslí vážně. Nakonec hovor přijala jakási odměřená žena.

„Ano?“ Dle očekávání se nepředstavila.

„Omlouvám se, že ruším, tady Laura Kro–“ Na poslední chvíli se zarazila. „Tady Lara.“

Její umělecký pseudonym zapůsobil a odměřený tón okamžitě nahradil až přehnaně přátelský zájem.

„Laro! To je milé, že mi voláte. Jsem ráda, že jsme pro naši jarní kampaň zvolili právě vás. Mám velmi nabitý program, ale jestli mi to vyjde, ráda bych vás zítra zaskočila na focení pozdravit.“

Nejspíš by stejně nepřišla, přesto Lauru netěšilo, že ji bude muset zklamat.

„Víte, kvůli tomu volám…“

„Stalo se něco?“

Nebyla to jen obchodnice. I přes vysokou pozici zůstávala ženou a člověkem, a tak Lauře přece jen slíbila odpoledne věnovat pár minut svého drahocenného času. Přepojila ji rovnou na svou asistentku, kterou instruovala, aby to nějak zařídila. Celý hovor nakonec netrval ani dvě minuty a Laura při pohledu na hodinky zjistila, že má co dělat. Do smluvené schůzky zbývala hodina a půl.

* * *

Ve sprše si znovu přehrávala útržky včerejšího hovoru se sestrou.

„Vždycky jsi byla sobecká a starala se jenom sama o sebe,“ ječela na ni Zina jako pominutá. „Já jsem si musela všechno těžce vybojovat, a tys to pak dostala na zlatém podnosu. Nemusela jsi hnout prstem a všichni chlapi ti padali k nohám. Včetně táty. Ty nevíš, jaké to je, bojovat o něčí lásku. Ty nejspíš vůbec ani netušíš, jaké to je, milovat i někoho jiného kromě sebe!“

Laura se na ni neuměla zlobit. Ne teď. V dětství si nezřídka vjely do vlasů a tehdy byla vůči starší sestře fyzicky ve značné nevýhodě. Brzy se tedy naučila své pozice benjamínka využívat a hystericky brečet, že jí Zina ubližuje, i když ta v tom často bývala nevinně. V posledních letech se snažily chovat dospěle a jakž takž spolu vycházely, žádné blízké přítelkyně se z nich ale nikdy nestaly.

„Neřekla jsem přece, že ti nechci pomoci. Jenom to, že nevím jak, a že mám moc práce,“ snažila se zastavit příval sestřiných výčitek, ale spustila jen další lavinu. Zina byla elektrizující hromádka nervů na pochodu.

„Jasně! Ty a tvoje práce! Abyste se z té své slávy nepominula, Vaše Výsosti! Ale ono na tebe taky jednou dojde! Už nebudeš dlouho vypadat jako princezna a pak po tobě neštěkne pes! A komu budeš brečet na rameni, když sis kvůli té své práci neudělala čas na osobní život? Nemáš manžela ani děti, co ti zbyde? Budeš jenom bývalá modelka, ale jako člověk prázdná. Nebudeš ničí žena ani máma, a to je nejvíc, Lauro, slyšíš? Být máma, to je prostě úplně nejvíc…“ Zině se zlomil hlas a zavěsila.

Pocit nespravedlnosti se tentokrát nedostavil. Laura sestře ochotně dělala hromosvod, protože nic lepšího dělat nemohla. Tedy alespoň v té chvíli o tom byla přesvědčena.

Ze vzpomínek ji vytrhlo zvonění telefonu. Zabalila mokré tělo do osušky a bosa přeběhla chodbu, aby k němu dorazila dříve, než volající nevydrží a zavěsí. Na displeji svítilo sestřino jméno.

„Ahoj,“ vyhrkla zadýchaně, sotva se jí podařilo mokrým prstem hovor přijmout.

„Ahoj. Ruším tě?“ Zina zněla naprosto odevzdaně a zlomeně.

„Ne… Teda, byla jsem zrovna ve sprše. Mám za chvíli důležitou schůzku.“ Rychlým pohledem zkontrolovala čas. Sakra, bude to mít tak tak! Potřebuje se sebou ještě něco udělat.

„Tak promiň, že tě obtěžuju,“ odsekla Zina podrážděně. Jejímu včerejšímu rozčilení se to však ani zdaleka nepřibližovalo. „Chtěla jsem se jenom omluvit za… Však víš. Ujely mi nervy.“

„To je v pohodě,“ Laura mávla rukou, jako by ji snad sestra mohla vidět.

„Není. Ty za to nemůžeš. Já jenom…“ hlas jí opět vypověděl službu a ve sluchátku se ozval pláč.

„Zino, promiň, já…“

„Chápu,“ ozvala se sestra krátce a komisně. „Nebudu tě zdržovat. Máš schůzku.“

To sice Laura na mysli neměla, ale sama nevěděla, jak vlastně svou větu zakončit, a tohle byla koneckonců pravda.

„Důležitou,“ podotkla prosebným tónem, ačkoli jí bylo jasné, že pochopení se nedočká.

„Jasně. Jenom jsem to chtěla ještě jednou zkusit, kdybys přece jenom… Ale vlastně nevím, co jsem si od toho slibovala. Měj se,“ chystala se zavěsit, ale Laura k ní stihla vyslat ještě jednu prosbu.

„Dej mi trochu času…“

Tentokrát Zina zněla mrazivě. „Čas? To je právě to, co nemám, chápeš? A kdybych měla tu kouzelnou moc a mohla ze svého času někomu kus dát, věděla bych o někom, kdo si ho zaslouží víc.“

Sluchátko oněmělo, a kdyby Laura nebyla v takovém presu, nejraději by se zabořila do křesla a rozplakala. To teď ale bylo to poslední, co si mohla dovolit.

Zamířila zpátky do koupelny, osušku nechala spadnout na podlahu a ze skříňky vytáhla fén. Vlasy byly její největší pýchou, měla je až do půli zad a vyfoukat je obvykle trvalo velmi dlouho. Tentokrát se nezdržovala vyráběním loken ani žádného jiného efektu. Jednoduše je vykartáčovala, prosušila a stáhla do praktického uzlu. Nanesla dostatečnou vrstvu make-upu, aby zakryla nedostatky z nevyspání, a během pár minut naučenými pohyby dokončila lehké denní líčení. Nikdy dřív by přípravu na důležitou schůzku tak neodbyla, ale teď už nic nebude jako dřív, to věděla.

Oblékla si oblíbené pouzdrové šaty v námořnické modři a na uši připnula dlouhé náušnice ve stejné barvě. Když chtěla naposledy zkontrolovat svůj vzhled ve stříbrném zrcátku na toaletním stolku, zrak jí padl na pozlacenou sponu s granáty, kterou zdědila po babičce a nosila pouze pro speciální příležitosti. Bez váhání si ji připnula na vrcholek drdolu. Tak, konečně to bylo ono!

* * *

Ředitelka druhé největší kosmetické firmy na trhu ji vyslechla s nesouhlasně staženým obočím, a když Laura skončila, beze slova ze stolu zvedla svůj mobilní telefon.

A je to v háji. Teď si zavolá taxi a už jí nebudu stát ani za pozdrav! svěsila Laura ramena, ale pak se v duchu okřikla. Přece věděla, že to takhle nejspíš dopadne. Prostě to zkusila. Víc udělat nemohla.

„Marie?“ oslovila její společnice nečekaně svou asistentku. „Zrušte mi prosím i tu následující schůzku. Vmáčkněte mi ji někam na zítra odpoledne. Mám tady něco urgentního k řešení.“ Teprve pak přenesla svou pozornost k Lauře. „Objednám nám prosecco, souhlasíte? Tohle u kafe nevymyslíme,“ a konečně své až dosud podmračené obočí významně zvedla.

Když o hodinu a půl později Laura vytáčela Máriovo číslo, nemohla uvěřit svému štěstí. Viktor si na novinky bude muset počkat, teď měla mnohem důležitější věci na práci.

„Ulalá, moje nejmilejší princeznička mi volá! Celý svět je rázem růžovější!“ zašvitořil její poněkud extravagantní kadeřník do sluchátka. „Rád si lehnu ke tvým nohám, má paní. Jen poroučej, co pro tebe tvůj věrný sluha Mário může udělat?“

„Máš teď čas?“ vyhrkla bez obvyklé předehry.

„Teď?“ Zděšení v jeho hlase nešlo přeslechnout. „Co se stalo? Snad ti do tvých kadeří někdo nenalepil žvýkačku, nebo jim neprovedl něco ještě horšího?“

„Ne, ne, nic takového. Ale potřebuju někoho teď hned. Jestli nemáš čas, zajdu do prvního kadeřnictví, které –“

„Ne!“ přerušil ji rázně. „Na Máriovo umělecké dílo nebude nikdo jiný sahat! Hybaj ke mně. Já si to tady už nějak pořeším.“

„Díky. Nezdržím tě dlouho…“

* * *

„Ne! Ne, ne a ne!“ hroutil se jí Mário před očima, sotva přednesla své přání. „To je nějaký chyták, že? Kde máš tu skrytou kameru?“

„Nemám. Tak pomůžeš mi, nebo mám jít jinam?“ Laura odhodlaně zvedla hlavu a nakročila ke dveřím na znamení, jak vážně svá slova myslí.

„Princezno, tohle mi přece nemůžeš udělat! To po mně nemůžeš chtít! Já… já… já budu mít infarkt!“ dramaticky se chytil za hrudník.

„Dneska už jsi třetí, koho tím šokuju, a nikdo ho ještě nedostal,“ prohlásila věcně, ale bez úsměvu. Musel pochopit. „Takže?“

„Tohle bude moje smrt,“ kroutil hlavou se zavřenýma očima. „Dneska umřou aspoň dvě koťátka!“

* * *

Tři neuvěřitelně těžké body dnešního programu měla za sebou. Zbýval ten nejtěžší. Laura se zhluboka nadechla a stiskla kliku nemocničního pokoje. Ačkoli se v duchu připravovala na to, co uvidí, realita jí vyrazila dech.

Zina seděla na židli u okna a právě četla pohádku. Zvedla zrak, a když vzhlédla, zarazila se uprostřed slova. Nevěřícně na ni zírala, neschopná dýchat, natož promluvit.

Zůstalo to na ní. Laura popošla k malému lůžku a pozdravila svou jedinou neteřinku.

„Ahoj, Amálko.“

Sedmiletá dívenka na ni vykulila oči.

„Teto? Tys za mnou přišla. Mami, teta princezna je tady!“ Odmalička jí jinak neřekla.

Zina jenom kývla a oči se jí zalily slzami.

„Ano, miláčku, přišla jsem za tebou,“ Laura udělala poslední tři kroky, které ji od Amálky dělily. Pak teprve z hlavy sundala šátek a místnost protnulo Zinino prudké nadechnutí.

„Teto, kde máš vlasy?“ Amálka zamrkala, jako by Lauru nemohla ani poznat.

„Tak,“ pokrčila Laura ledabyle rameny, „nemám. To se někdy stává.“

„Ty jsi taky nemocná jako já?“ posmutněla dívenka.

„Ne, nejsem,“ pohladila ji po ruce. „Ale takhle jsem snad taky pořád hezká, ne?“ usmála se a Amálka přikývla. „Navíc teď můžu nosit tyhle šmrncovní šátky, ty teď frčí. A že já vím, co se nosí, to přece víš.“ Počkala si na další nejisté přikývnutí, než sáhla do kabelky. „Podívej, přinesla jsem ti jeden zrovna takový. Ať máme stejný. Co ty na to? Líbí se ti?“

Holčička nejistě sáhla po hebkém pestrobarevném šátku a rychlým pohledem zkontrolovala, že je opravdu naprosto stejný jako ten, který ze své hlavy před chvílí sundala Laura.

„Mně slezly,“ fňukla Amálka. „Z těch léků, co mi pořád dávají.“

„Já vím,“ řekla Laura měkce a vzala její malou ručku do své. Jemně ji pohladila palcem.

„Já jsem jim říkala, že už to nechci,“ sklopila Amálka hlavu a nejistě při tom pohlédla na Zinu, která si stále nevěřícně přidržovala dlaň před ústy a po tvářích se jí koulela jedna obrovská slza za druhou.

„Já vím,“ zopakovala Laura a přizvedla Amálčinu bradu tak, aby dívence viděla do očí. „Vím, že je to moc těžké. Ale ty jsi naše statečná holčička a my tady budeme s tebou. Maminka i já, když budu moct. A ty léky tě můžou úplně uzdravit. Když nebudeš chtít jíst a budeš pořád takhle smutná, tak tu nemoc neporazíme a budeme všichni jenom ještě víc smutní. A my ji přece chceme porazit, viď?“

Čekala.

Když jí Zina volala, že dcerka přestala spolupracovat a dokonce je prosila, ať ji nechají zemřít, Laura správná slova nenacházela. Nevěděla, co dělat. Jako dárce kostní dřeně se nehodila ani ona, ani nikdo jiný z rodiny. Toho se správnými HLA znaky neobjevili ani v celostátním registru, takže zbývala pouze chemoterapie. První série zabrala jen na chvíli, ale po dalších už Amálce chyběla síla k boji. A když jí museli oholit hlavu, protože jí vlasy vypadávaly v celých chuchvalcích, zlomilo ji to úplně. Odmítala další léčbu podstoupit. Vzdávala to. Podle lékařů ale šance na uzdravení stále byla, jen potřebovali, aby se i Amálka snažila.

„Tys to udělala kvůli mně?“ zadívala se holčička tam, kde její teta princezna mívala krásné husté dlouhé vlasy, které jí tak ráda česala.

Laura přikývla. „Ty jsi totiž velmi výjimečná holčička. Tak výjimečná, že chci být jako ty,“ pohladila svou holou hlavu a moc se snažila při tom nezvyklém pocitu sama nerozbrečet. „A víš, co? Mám pro tebe jedno obrovské překvapení. Zítra mám focení pro jeden časopis. Budu na jeho obálce.“

„Takhle?“ vykulila Amálka oči.

„Ano, takhle. Ale nebudu tam sama. Ten pan fotograf je tak hodný, že přijede sem a vyfotí nás obě, chceš? Budeme tam jako dvě úplně stejné princezny.“

V duchu si vybavila tvář ředitelky kosmetické firmy, když po druhém proseccu zvedla dramaticky prst a tak trochu omluvně prohlásila: „Víte, Laro, všechno je byznys. I nemoc. A za tenhle příběh nám zákaznice utrhají ruce!“

Laura se na svou neteř povzbudivě usmála. „Tak co říkáš? Zkusíme, jestli ti ten šátek bude slušet jako mně?“

Amálka nadšeně přikývla a zesláble se pokusila posadit na posteli. Laura a Zina k ní okamžitě přiskočily a každá ji z jedné strany podepřely. Jejich prsty se přitom za zády malé holčičky setkaly a Zina je své sestře stiskla. Laura lehce přikývla a uvázala své neteři šátek stejným způsobem, jako předtím sama sobě. Pak sáhla ještě jednou do kabelky a vytáhla pozlacenou sponu s granáty.

„Tohle jsem dostala od své babičky. Teď je to tvoje,“ připnula sponu Amálce na šátek. Uzel z jejích vlasů, který spona ještě před pár hodinami zdobila, byl beztak na dlouho poslední. „V naší rodině se dědí už spoustu let. Jednou to ty dáš svojí dcerce.“

„Tak co, mami, vypadám jako princezna?“ obrátila se na Zinu dcerka s nadšenými ohníčky v očích.

„Úplně, miláčku. Jako princezna.“